Daniel Stach

„Pravdivý příběh z úst komunisty je ze své podstaty jen snůškou lží a nevyřčených věcí,“ říká Roshane Saidnattar. Přežila řádění Rudých Khmérů. Přežila kambodžskou genocidu.
Její osobní příběh ukazuje malý kousek z neuvěřitelně kruté a zlé části historie. Nebo spíše neuvěřitelně krutého a zlého chování některých lidí v naší lidské historii. I proto na ni nesmíme zapomínat.
U lidí, kteří projdou obrovským utrpením si (kromě mnoha jiného) cením i toho, že znovu nachází tu sílu o těch prožitých hrůzách znovu mluvit, abychom na ně nezapomněli. Pro Roshane Saidnattar to také bylo velmi těžké. Navíc svůj příběh vyprávěla až ve svém třetím jazyce – v angličtině – a o to pro ni bylo náročnější vyjádřit to, co přesně chtěla.
Byl to okamžik, kdy jsem ve studiu byl přesvědčený, že ji hodně trápí, že se jí nedaří v angličtině říct to, co skutečně chce, že se jí nedaří předat to, co cítí, že by měli lidé slyšet. A tak jsem jí nabídl přejít do francouzštiny – jejího druhého jazyka – aby mohla popsat, co zažila. Nebylo to plánované, neměli jsme to připravené, bylo to řešení situace, které mi v tu chvíli přišlo nejlepší. Abychom se mohli co nejvíc pokusit pochopit… A to co říkala… … z toho mrazí.
Byla jen malá holka, když se k moci v Kambodže dostali komunisté – Rudí Khmérové. Odtáhli ji do pracovního tábora, oddělili od rodiny, trýznili ji. Byly to vraždy, nebyly ale provedené kulkou: „Chtěli nás zabít prací, abychom se udřeli k smrti. Říkali totiž, že je škoda kulek na zabíjení lidí.“
A nechtěli, aby to někdo věděl: „Ultimátním trestem bylo zmizení. Během tohoto režimu vám nikdy neřekli, že vás jdou zabít. Řekli, že vás zatkli, aby vás dali na převýchovu. Převýchova ale znamenala, že jste zmizeli beze stopy. Na konci režimu Rudých Khmerů bylo zjištěno, že zemřelo 1,7 milionů lidí. To je oficiální číslo, počet nalezených lebek. Ale skutečné číslo lidí, kteří zmizeli, kteří zemřeli, je kolem 3 milionů. Protože z poloviny obětí udělali hnojiva. Viděla jsem na vlastní oči, jak ty mrtvoly vzali a namleli na prášek.“
Tohle byla cesta Rudých Khmérů k beztřídní společnosti. A ona mluvila s jedním z čelních představitelů, točila s ním dny trvající rozhovor, který pak sloužil u soudu jako jeden z důkazů jeho podílu mj. na genocidě a zločinech proti lidskost (byl odsouzen). Ptal jsem se jestli skutečně věřil tomu, co tvrdil: že o masakrech nevěděl: „Nechtěl to vědět. Rozhodl se to nevědět. Tohle je podle mě jediná pravdivá verze jeho vnímání a to je to, že se rozhodl být slepý a hluchý, což mimochodem byl cíl tehdejšího komunistického režimu. Toho se snažili dosáhnout i s námi, abychom nic neviděli a neslyšeli, abychom chodili jako zombie. Takže on je podle mě skvělým příkladem takového komunisty a vůdce genocidy, protože jediným cílem takových režimů je vybudovat něco, co nemůže existovat.“
Ani na to, prosím, nezapomeňme. Nikdy nezapomeňme.
Český hlas Roshane Saidnattar propůjčila – a to z angličtiny i francouzštiny - Marta Kolísková a byla skvělá. Naprosto skvělá.

Těžký a nesmírně zajímavý rozhovor. Hrozně moc mě bavil. Vyjednavač Adam Dolník mluvil jasně a k věci a řekl hodně nového. U některých témat jsem nečekal jsem, že se dozvím tolik.
Pro moderátora je těžká situace dělat rozhovor s profesionálním vyjednavačem. Jedno z pravidel pro dobrou práci moderátora totiž je, že musí mít rozhovor pořád pod kontrolou. Jenže to je i základ vyjednávání: získat situaci pod kontrolu. A Adam Dolník patří ve své práci mezi nejlepší na světě.
Navíc jste v situaci, kdy vy víte, že on ví, že vy víte a on ví, že vy víte. A jak pak máte rozumět tomu, co slyšíte a vidíte? Ano, vidíte, protože zvlášť v takovém rozhovoru je neverbální komunikace naprosto zásadní. Jenže zase platí, že „vy víte, že on ví, že vy víte a on ví, že vy víte“. Jak tedy neverbální komunikaci máte číst? Tak jak byste četli normálně, nebo naopak přesně obráceně? Nebo je to ještě jinak?
Zároveň o tomhle všem musíte přemýšlet, ale zase to nepřehnat, protože jako moderátor mám cíl jasný: co nejlepší výsledek pro Vás – naše diváky. A pokud budu až moc řešit každou drobnost „u hosta“, můžu přijít o to hlavní: jaký výsledek uvidíte Vy. Ostatně „Klíčové je, co vidí divák“ je jedno ze dvou základních pravidel, které roky pořád stále a znovu opakuji nejen ve vědecké redakci.
Adam Dolník má obrovské zkušenosti, je chytrý, dokáže rychle vyhodnocovat situaci a podle toho reagovat. To je pro mě úžasně zajímavý respondent. Hodně se mi líbily konkrétní odpovědi jako například, že průměrně se zaplatí 8 % z požadované částky nebo že třetina lidí, co dokončí výcvik FB nemá na to, aby práci vyjednavače skutečně dělali. Moc mě zaujal popis prostředí: ekonomika kolem únosů (piráti v Somálsku), ale také kolem vyjednavačů (role pojišťoven). Nejvíc mě ale bavilo sledovat (a snad i trochu pochopit) styl myšlení Adama Dolníka.
Některé pasáže jsem viděl několikrát a to z různých kamer (vidíte jinak mimiku, gesta atd.) a je to pro mě úžasně zajímavé sledovat a snažit se pochopit, co a jak vyhodnocuje a jak skládá výsledek, který společně s vámi – diváky – vidím a slyším. To, jak mluvil o přístupu k vyjednávání (a mluvení a poslouchání v jakýchkoli rozhovorech) i k rodinám, jak popisoval, co slyší v rozhovoru mezi matkou unesené a únoscem i to, jak se staví k roli vlád a k politikům, kteří veřejně vystupují a vstupují tak do vyjednávání (tady jste ten vnitřní postoj, věřím, cítili i přes obrazovku) ukazuje, jak pracuje, jak přemýšlí, jak vidí svět. A to je pro mě – zvlášť vzhledem k jeho zkušenostem – nesmírně zajímavé.
Před rozhovorem jsem promýšlel hodně věcí a strukturu rozhovoru stavěl pečlivě. U třetí otázky (jak jsem se dozvěděl po natáčení, protože nemám během rozhovoru žádné spojení s nikým z týmu) Pavli, která rozhovor sledovala za kamerami s Gábi, říkala: „Skvělý, tak jsme u třetí otázky a dostali jsme se rovnou do poslední části rozhovoru.“ Ano, částečně jsem změnil strukturu hned podle prvních odpovědí, a pak ji během rozhovoru upravoval dál podle toho, co jsem slyšel a viděl. Základ zůstal stejný, ale přeskládával jsem co možná nejlépe, protože „Klíčové je, co vidí divák“.
Navíc Míra Plocek dokázal se štábem vytvořit fantastické prostředí pro rozhovor. Normálně tam není nic než beton a trubky. Pro rozhovor tohle místo mělo až neuvěřitelnou atmosféru.
Za víc než 11 let Hyde Parku Civilizace jsme odvysílali hodně hodin s hodně zajímavými hosty. Tenhle díl s Adamem Dolníkem řadím mezi ty vůbec nejzajímavější v celé historii Hyde Park Civilizace.

Pro mě jedno z 5 hlavních témat lidstva. Kouknete se a budete vědět – o antibioticích. Antibiotika prodloužila lidský život o 23 let. A jsou částečně obětí svého úspěchu. My to můžeme změnit.
V souvislosti s antibiotickou resistencí umírá v Evropě každý rok asi 35 tisíc lidí. To je skoro dvakrát víc, než kolik zemře na silnicích. Celosvětově umírá proto, že některá antibiotika přestávají fungovat, milion lidí. V roce 2050 to bude podle odhadu 10 milionů lidí.
Když se podíváte na tenhle díl Hyde Park Civilizace s infektologem Markem Štefanem, budete mít velmi dobrý přehled o antibioticích.
- Kdy je (ne)brát?
- Proč nepomáhají proti virům?
- Vždycky dobrat celé balení/brát léky všechny dny, které na začátku stanovil lékař?
- Co se reálně stane, že se vám „uleví po antibioticích“?
- Kdy antibiotika potřebují děti?
- Proč nutně nemusíte mít alergii na penicilin, i když vám to před lety lékaři řekli?
- Kolik antibiotik máme a ze kdy jsou?
- Jak (ne)získáváme antibiotika nová?
- Jak se vybírají správná antibiotika?
- Kdo rozhoduje o nasazení a dávkování v nemocnicích u vážných případů?
- Jak se u nás a v Evropě (ne)využívají antibiotika u zvířat?
- Jaký dopad mají na antibiotickou resistenci odpadní vody a čističky?
- Jak můžeme měnit současná antibiotika, aby začala zase pomáhat?
- I jaká jsou tři nejnebezpečnější slova v medicíně…
Z mého pohledu patří antibiotická resistence mezi 5 hlavních témat současného lidstva. Někdy se jí říká „tichá pandemie“. Nevidíte ji, ale zabíjí.
„Bez antibiotik bychom neměli „hi-tech“ medicínu, vyspělou medicínu. Nemohli bychom provádět transplantace, nemohli bychom poskytovat onkologickou léčbu. Nemohli bychom dělat veliké chirurgické výkony,“ řekl v HPC infektolog Marek Štefan z Kliniky infekčních nemocí a cestovní medicíny 2. lékařská fakulta Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice v Motole . „Antibiotika se stala obětí svého skvělého účinku, protože přestávají účinkovat. My se opravdu pomalu (ale jistě) může blížit do té doby postantibiotické, kdy na běžné infekční bakteriální choroby nebudeme moct použít žádná antibiotika.“
Doktor Marek Štefan zvládl velmi těžký úkol výborně: srozumitelně a jednoznačně popsal, co (ne)máme, co (ne)víme i jak se (ne)chovat. A to pod tlakem živého vysílání, kdy máte na všechno jen jeden pokus. Všimněte si prosím, jak rovnou odpovídá na otázku a jde k jejímu jádru. Žádné chození okolo: takhle to je, protože… A to je přístup, který tak moc potřebujeme! A když neví, tak řekne, že neví. Vždyť to je v pořádku, nemůže vědět všechno a raději otevřeně řekne, že to není jeho obor. A to je přístup, který tak moc potřebujeme!
U různých dílů Hyde Park Civilizace si dáváme různé cíle. Tady jsme si řekli, že chceme, abyste na jednom místě měli co nejvíc relevantních informací o antibioticích, jejich používání a důsledcích, které zažíváme a které dopadnou na další generace.
Ano, potřebujeme (a budeme potřebovat) nová antibiotika, protože příroda se vyvíjí a my jsme jen její součástí. Mluvíme mj. i o tom, jak by se situace změnila, kdyby byl stejný zájem a přístup k vývoji nových antibiotik, jako byl k vývoji vakcín proti covidu 19.
Marek Štefan je druhý host v historii Hyde Park Civilizace, kterého jsem si v prvním kroku „vyhlédl“ na Twitteru (https://twitter.com/infektolog). Líbilo se mi, jak vysvětluje věci v kontextu, jak reaguje na dotazy, které k němu přicházeli. Zaujalo mě, že otevíral témata, která „nestrhávají“ davy a šel i do porobností (třeba konkrétní antibiotika, jejich specifika apod.) a to se mi moc líbilo. Sleduji ho už nějaký ten pátek a několikrát jsem i jeho vlákna posílal kolegům. Je bezesporu odborník a taky autor knihy Antibiotika v klinické praxi, která je hodně zajímavý souhrn informací
Tím prvním hostem Hyde Park Civilizace, kterého jsem si „vyhlédl“ na Twitter byl Peter Doherty, australský imunolog, který získal Nobelovu cenu. Doufám, že jsme nastavili cestu pro Marka Štefana, aby jej i v mezinárodním ocenění následoval.

Na vodu v Hyde Park Civilizace! Rozhovor, do jehož obsahu jsem mluvil nejméně v historii.
Rozhovor se Štěpánkou Hilgertovou jsme chtěli udělat už před lety. Do plánů ale vstoupila nejdřív pandemie, pak začala válka na Ukrajině, pak další komplikace. A nakonec jsme ho udělali jinak, než jsme původně plánovali a chceme to tak dělat i dál – brát Vás do světa našich hostů. Proto jsme šli poprvé na vodu.
Ještě do žádného rozhovoru v historii Hyde Park Civilizace jsem nemluvil tak málo jako do rozhovoru se Štěpánkou Hilgertovou. Mám totiž obrovskou nevýhodu: u divoké vody jsem od 11 let, komentuju závody ve vodním slalomu a hrozně mě baví. Tím pádem je pro mě hrozně těžké vědět, co bude bavit Vás. A HPC vysíláme pro Vás. Proto jsem se neptal na to, co by mě jako slalomáře zajímalo, ale na to, co zajímalo primárně Pavlí Sedlářovou, která díl editovala a která není tak vodním slalomem zasažená jako já. I když na trojském kanále taky jezdila… Dělat rozhovory o něčem, co člověk nezná, může být těžké. Dělat rozhovory o něčem, o čem člověk víc hodně, může být ještě těžší.
U Štěpánky se mi jako první věc vybaví, jak skáču ve svých 12 letech doma na gauči, když vyhrála olympiádu v Sydney. Z gauče tehdy spadaly všechny polštáře a zůstala jen základní tvrdá kostra (nic se mu nestalo ). Pro mě je fenomén. Dokázala vyhrávat ve dvou odlišných sportech. Vodní slalom za její profesionální kariéru hodně změnil – jezdí se daleko kratší jízdy, víc se točí, změnily se lodě i pravidla závodění. A Štěpánka stejně dokázala vyhrávat. Z mého osobního pohledu je to podobné jako byte měli atletku, která vyhrává závody na 800 metrů, pak přejde na 400 m překážek a vyhrává dál.
Moc se mi líbilo, jak Štěpánka mluvila o strachu i o přístupu k divoké vodě, o tom, co dává do života jako takového. Voda je úžasný živel, který dokáže posouvat i člověka, který se s ním učí spolupracovat. Mě posunula – změnila - hodně.
A nejen voda samotná, ale i lidé kolem ní. Často se mluví o „sociálních bublinách“ – jděte k divoké vodě a rychle popraskají. U vodního slalomu (Český vodní slalom a sjezd) se potkávají lidi s různými pohledy na svět, vzděláním, zaměřením, zájmy,… Všechny ale spojuje divoká voda, která tak krásně – a důrazně - učí pokoře.
Ostatně i ve vysílání jste viděli, že tam jsou fakt fajn lidi Kluky jsem poprosil, jestli by nám pomohli a hned byli pro A to i když si třeba na poprvé pomysleli, že pojedou na raftu do Troje až ze Štvanice (to by byla po tom voleji ukrutná nuda a pěkná dřina). Přeházeli si program a plány, aby mohli dorazit a toho si moc vážím. Jsou hrozně fajn a upřímně právě díky takovým lidem mě to u vody tak baví. Jakub Pexa, Lukáš Rohan, Jeník Raška a Tomáš Koplík měli roli jako ještě nikdo nikdy v 11 leté historii Hyde Park Civilizace. A odvedli ji víc než skvěle. Takže tak, jací jsou